pátek 30. ledna 2009

nestíhám, nesvačím

Jsem člověk, co si na svoje koníčky a odpočinek najde vždycky čas. Alespoň jsem si to donedávna myslela. Posledních několik dní bylo tak neskutečně hektických, že sezení u počítače a jen tak se kouknout na něco.... Nemyslitelné. Vždycky, když Soňa líčí, co všechno musí udělat, vymyslet, dopsat.... brrrrrr, tak takhle nikdy nechci dopadnout. A já už tak dopadla. Kromě toho, že jsme grant psali opět na poslední chvíli a ve dnech, když jsem měla už domluvené jiné akce, do toho k nám zavítal švagr s dětmi...Těžko se mi vymýšlí chytré věty, když mi kolem stolu pobíhá a řve 6 dětí, do toho si chlapi pustí Herkula Poirota a mě tlačí čas. No a aby toho nebylo málo, tak mi včera odpoledne volali z kanceláře, kde jsem byla na pohovoru (který byl podle mě dost propadák - do každé odpovědi jsem tam nějak vpasovala něco o Majáčku) kvůli praxi a popřípadné další brigády, že tam můžu nastoupit. Na jednu stranu super, na druhou docela stres, protože jsme chvilku předtím se Soňou vymysely programovou náplň Majáčku tak, abych tam mohla být co nejvíce...a Ája mi na to říká: "tak budeš dopoledne v Majáčku a odpo u nás, vždyť se nic neděje, ne?" Neděje, ale kdy budu dělat tu svoji další práci, to mi už nikdo neřekne. Kdy budu se svými dětmi? Nevím, netuším. Na jednu stranu výzva. Na druhou? Já nevím, maximálně zkolabuju, ne? Všichni jsme nahraditelní, hlavně v zaměstnání.

neděle 25. ledna 2009

chyba v programu?

Po skoro roce jsem se dostala ke své časově vytížené kamarádce, ještě samozřejmě na chvilku, protože chlopek domluvil setkání kvůli táboru, na který jsem jako penězohlídač měla jít. Stihly jsme si říct pár základních údajů typu, kolik jsme přibraly a jak v práci, když mi zazvonil telefon od syna : "Mami, mohla by sis mě, prosím tě, vyzvednout na informacích v OBI? Je tady i policie." .................
Já nevím, celé dny od onoho "zatčení" přemýšlím, jestli jsem udělala někde ve výchově chybu, nebo jde o to, že si to prostě zkusil. Snad se mu dostalo tolik ponaučení, že už to nikdy více neudělá. Tvrdí, že ne, že je mu to líto a že to byla blbost. Je to blbost, ukrást 16 stupidních klíčenek, nechat se přitom natočit na video, obaly zahodit do koše před obchod a pak se tam vrátit za týden a krást znovu. Je dobře, že spadla klec ve věku, kdy si všichni říkají, že je to klukovina. Ale hrozně to bolí, zklamání z toho, že uklouznul, že to, co jsem mu celé roky vtloukala do hlavy se v jeden moment vytratilo. Budou ještě takové situace, kdy si sám podřeže větev a na veškerá varování zapomene? Asi bude. Na rovinu : taky jsem udělala dost skopičin, které mě pak stály hodně a nejraději bych je vymazala. Nejsem typ člověka, co nelituje ničeho, co v životě udělal. Já některých věcí lituju, a některých moc, přestože mě někam posunuly a svým způsobem jsem za ně vděčná. Ale nemyslím si, že člověk k poznání dojde jen těmi omyly. Jenomže z chyb druhých se nikdy nepoučíme dost, mnohdy ani z těch našich. Bude to nejstaršímu stačit? Pocit, který měl, když na něj sáhla ostraha? Pocit, kdy musel zvednout telefon a zavolat mi? Pocit čekání, co s ním uděláme, až se taťka vrátí a budeme celou věc řešit a vynášet soudy? Strach z trestu? Vydrží dost dlouho, než bude schopný používat mozek a mít tu sílu i rozum si podobné hovadiny rozmyslet??????????? Je mi smutno. Z toho, že třeba přijde něco jiného a pud sebezáchovy se neozve.