Tak doplňuju pár fotek:

Tuhle nohu jsme našli na půdě. Tu další, starší, jsme už spálili. Ale kdyby měl někdo zájem.................

Tohle je můj kompost, ještě moc nezaplněný, ale teď, po pár dnech úklidu na zahradě, je už skoro přeplněný.

Tohle je naše malá Cora ještě u maminky. Teď má nejraději mě, protože ji krmím a vždycky, když vařím, tak mi něco dobrého odpadne na zem. Takže mě ve 3 ráno nadšeně chodí budit, že se jí podařilo udělat hromádku uprostřed obýváku.

Takhle prořezávám stromy, teda vlastně keře na kmenu. Tenhle strom jsem nakonec vzdala, nedá se dostat ke koncům větví, tak ho asi na podzim porazíme.

Takhle nám kvete celá zahrada a to rozkopané bude jezírko. Jáchym už má v míse pulce. Moc to není vidět, ale všude kvetou petrklíče a narcisy a nějaké další žluté a fialové kytičky.

Šílený duben, jinak bych to ani nenazvala. Svět se mi obrátil vzhůru nohama způsobem, který jsem nepředpokládala. Vlastně se naplnily moje nejhorší noční můry a pokud jsem si někdy myslela, že rakovina dítěte je to nejhorší, co se nám může přihodit, tak jsem se šeredně mýlila.
Ale na druhou stranu mám pocit, že jsme se v mnoha oblastech konečně odrazili ode dna a věci, které se táhly roky a já věděla, že je nějaký problém, jen jsem ho nemohla identifikovat a tím pádem ani vyřešit, tak najednou jsou ve světle a řeší se a dokonce mizí.

A teď to pěkné:
Na domečku se to konečně začíná hýbat, nejen na zahradě. :-)

Na úřadech dokončujeme projekt na čističku vody, když jsme přišli s přepracovaným projektem, tak nás s tím opět poslal pan úředník do dža. Pan projektant na nás nezapomene a já jsem jen ráda, že tuhle záležitost budeme řešit jen jednou. Tak snad až půjdeme s finálním projektem, tak to klapne. A to jsme ještě nezačali stavět.

Prořezala jsem už všechny stromy v sadu a teď se vrhnu na ty na mezi.
Záhonky mám dokončené, co jsem nakoupila, to jsem zasela a samozřejmě bych potřebovala další záhonky, ale budu se muset ovládnout, a počkat na další rok. Stejně tak musí počkat nové stromky, protože nejsme schopni držet se původní verze toho, kde co bude, tak snad na podzim už budeme mít jasněji.

Celá zahrada nám kvete a pokud se mi podaří sesynchronizovat můj telefon s počítačem, tak vás zahrnu fotkama. Ale hrozně to trvá, tak asi příště. :-)

Kurník stále ještě nemáme, protože místo, abychom to dokončili, tak jsme tam měli v úschově motorku od tchýně, která k nám dojela na vypuštěných pneumatikách a tak čekala na švagra, aby to opravil.

Asi ani nebudu komentovat absenci jara. V sobotu jsem měla tendenci si konečně doplnit záhonky hlínou, ale všechno je tak strašně promoklé a těžké, že jsem si naložila plné kolečka (beru hlínu z místa, kde celé roky rostly jen kopřivy a za pár let tam bude naše jezírko), ale jaksi mě zastavil kopeček. Prostě to nahoru nešlo. Tak jsem se na to opět vybodla a šla prořezávat jabloně. Kupodivu přežily můj učební nápor, jestli ovšem budou plodit, to uvidíme. Jsou to obrovské keře na dlouhém kmeni. A teoretické znalosti, jakože vše co jde nahoru nebo dovnitř uřezat, jsou dost relativní.

Taky jsme konečně vyklidili dřevník a je připravený na výstavbu kurníku. Slepice jsme museli přeobjednat, nestíháme tak, jak bychom chtěli.

A máme doma pejsku. Mazlíka. Tak hodného pejska si snad ani nezasloužíme a děti se i po 2 týdnech stále hádají, kdo půjde ven, hádají se o to, kdo ráno vstane, aby ji vyvenčil...

A zdechají mi postupně rostlinky na okně. Snažím se vypěstovat si stromy na topení, ale nějak se se mnou nebaví. Na internetu to vypadá tak strašně jednoduše, ale praxe je někde jinde. Ale já to nevzdám. Budu to zkoušet tak dlouho, až nějaký ten strom vypěstuju.
Papriky se drží a z rajčatových semínek mi zůstala jedna rostlinka. Tak jsem se naštvala, vydlabala už skoro nejedlý zbytek, co jsme schovávali pro morče, a zasadila do hlíny. A světe div se, po 3 dnech jsou už vidět výhonky.
A taky mi roste zázvor. Koupený v globusu a zasazený do hlíny. Žádná věda.
A taky to nevzdávám se stévií, tahle rostlina mě fascinuje a chci ji mít doma.

Co dál dodat?
Začali jsme odkopávat roh domu, který nám padá, abychom ho mohli obetonovat. Trochu jsem měla pak problém udržet vidličku v ruce, jak mě bolely. A kupodivu levá víc, než pravá.